S. K. Neumann - Dopis z Prahy, a Manifest sedmi: pátá epizoda Co byste si sami (nejspíš) nepřečetli...

Pátá epizoda - co byste si sami (nejspíš) nepřečetli…
Přehrát si ji můžete zde (přibližně 19 minut)

Vítejte u páté epizody literárního podcastu Co byste si sami (nejspíš) nepřečetli..., který si klade za skromný cíl objevit, znovuobjevit či snad jen připomenout kousky písemné tvorby dřívějších autorů, ať už právem či neprávem zapadlé či pozapomenuté. Ruku na srdce: kdo z nás doopravdy věří větě "tohle si přečtu, až budu v důchodu"? 

V této epizodě se rozloučíme se sborníkem Proč nejsem komunistou, jenž byl pilotním projektem tohoto podcastu. Seznámili jsme se s několika dobovými úvahami na dané téma. Slyšeli jsme argumenty nadčasové i pomíjivé, některé solidní, ale i některé trošku "vytažené z gatí", aby se tak řeklo. Nicméně historický vývoj nakonec ukázal, jak se věci měly mít. Jedna věc je idea, druhá věc pak realita, kterou je lidstvo schopno uskutečňovat. Ostatně mezi nejpádnější, byť možná nepříliš exaktní, argumenty účastníků ankety patřila právě znalá předvídavost, vyplývající z racionálního odhadu dosažitelných možností lidské přirozenosti. Možná jste slyšeli o sovětském experimentu, ve kterém stát poskytoval lidu chléb zdarma. Vedlo to k velkému nedostatku s dramatickými následky, neboť sovětští mužici začali chlebem zdarma krmit dobytek. Nu što. Nebo jste možná slyšeli o Leninově teorii, že jednoho dne bude třem dělníkům, takto loajálním občanům sovětské komunistické společnosti, stačit jedna postel, jedny montérky a jeden společenský oděv. Pracovat se totiž bude ve třísměnném provozu... Nebo že po nezbytné periodě totální diktatury spojené s politováníhodnou, nicméně nutnou eliminací nekonformních členů společnosti (rozuměj těch, kteří z jakýchkoli důvodů nesplňují požadované parametry) a úplnou převýchovou zbytku, nadejde kýžené období, kdy bude možno zcela rozpustit represivní složky státu v podobě policie a armády, neboť jich už více nebude zapotřebí. Odjakživa politicky aktivní a značně radikální Uljanov si v teoretické rovině nikdy servítky nebral; a svůj vrcholně pragmatický přístup nezměnil ani v rovině pozdějších praktických politických rozhodnutí. Proč to vše zmiňuji: v době, kdy probíhala anketa a kdy staromódní idealisté typu Hory a Olbrachta psali své blahosklonně poučné odpovědi, v Sovětském svazu dávno probíhaly brutální čistky, vyvražďování kněží i politických odpůrců, deportace a hladomory. Kdo u nás v té době měl či neměl lepší povědomí o komunistické realitě, to nedovedu posoudit. Mohu však stejně jako my všichni s odstupem času lépe oceňovat jednotlivé úvahy, které zde zazněly. Třeba tu, kde Ivan Olbracht zmiňuje Zákon na ochranu republiky, jehož prostřednictvím vládnoucí třída řádí: kam mé znalosti sahají, právě tento zákon byl velice tragicky zneužíván komunisty v poválečných desetiletích, kdy právě na jeho základě probíhala většina politicky motivovaných, nespravedlivých soudních procesů. 

Nyní si přečteme krátkou stať Dopis z Prahy, kde Stanislav Kostka Neumann pod pseudonymem Sáša píše dělnickým čtenářům komunistického časopisu Reflektor. Stylizuje se zde do role lidového glosátora dění v tzv. vyšších intelektuálních patrech společnosti. Činí tak umně, zjednodušuje, paroduje, dává jména, zesměšňuje. Tedy používá standardní nástroje, které fungují, a vždy fungovat budou. Já osobně za to Neumanna velice nemám rád. Inteligentní a vzdělaný salonní intelektuál ze svého přepychového olšanského bytu přilévá oleje do sporu, kterého se sám účastní pouze ideově, neboť sám nouzi nikdy nezažil. Ale co hůř, kamufluje své skutečné postavení, aby jeho příspěvky zněly důvěryhodněji. Pragmatismus, ano, ale nesympatický. To už mám větší pochopení pro Olbrachtovu drobnou manipulaci, když tvrdí, že Langerovou stylizací problému s komunismem je jeho obava o americká kamna, která by mu bolševici sebrali. Pokud si znovu přečtete či poslechnete úvodní část Langerovy stati, zjistíte, že jeho slova zde byla překroucena do zcela opačného významu. Nu, měla by nás nakonec ta zjevná manipulace pravdou překvapit? Ale proč se v tom nimrat, to zde není mým úkolem, přečtěme si raději "dělnickou" odpověď z pera S. K. Neumanna, takto "fešácky oděného komunisty, hrajícího ferbla", jak by jej dle svých slov asi klasifikoval zmíněný František Langer. 

Jako obvykle prosím, abyste při poslechu ve svém voze, v kuchyni či kdekoli jinde odpustili následujícímu amatérskému zvukovému záznamu případné vady na kráse v podobě praskání krbu za mými zády, vrnění líného kocoura po mém boku a občasného poštěkávání sousedovic psa za okny, jakož i neškolený přednes hostitele, jímž je - fmash.

---

Protože Dopis z Prahy byl velmi krátký, rozhodl jsem se doplnit zde ještě jednu související zajímavost. Po pátém sjezdu KSČ v únoru 1929, z jehož nejpodstatnějších závěrů lze zmínit především převzetí rozhodování skupinou kolem Klementa Gottwalda a podřízení strany moskevskému vedení, došlo k významnému množství odchodů z partaje, a to odchodů jak dobrovolných, tak i nedobrovolných. Mezi ty nedobrovolné patří také skupina autorů prohlášení, vzniklého z iniciativy Ivana Olbrachta. Jeho znění přebírám z české Wikipedie, která jako svůj zdroj textu pod heslem Manifest sedmi uvádí třetí svazek edice Avantgarda známá a neznámá. 

---

Nám známá jména, Neumann, Hora, Olbracht, mezi jinými, ti všichni byli po vydání manifestu ze strany vyloučeni. Někteří se ovšem po válce vrátili, doufejme z nezištných důvodů. Nedělám z ničeho závěry, na to se necítím být dostatečně znalý, ale je to velmi hezký střípek do mozaiky, není-liž pravda? A mimochodem, můžeme si opět připomenout slova Františka Langera, kterého jsme slyšeli říkat: "Kdybych byl komunistou, byl bych věčně střízlivým, kritickým, snad i skeptickým, což není zajisté v rozporu s vírou, ale zač bych vyletěl ze strany jistě dřív, než Trocký, byť mé přesvědčení bylo nejčistší." 

Inu, tímto jsme se definitivně rozloučili s anketou, která vycházela na přelomu let 1924 a 1925 v časopisu Přítomnost. Tehdejší intelektuálové v ní dostali za úkol zamyslet se nad tím, proč vlastně nejsou komunisty. Výsledkem ankety byly vesměs zajímavé úvahy, s některými z nichž jsme se zde seznámili prostřednictvím sborníku s výmluvným názvem Proč nejsem komunistou, vydaného nakladatelstvím Lidové noviny v roce 1990. Sborník uspořádal Jaromír Hořec, text po jazykové stránce upravila Marie Krulichová. Snad vám to bylo nějak prospěšné, každopádně co mě se týče, tyto texty jsem si připomněl velmi rád. 

Příště si přečteme... ale víte co, nechte se překvapit, možná to nebude tak závažné téma, ale zato jste to nečetli skoro určitě. :)

Slyšeli jste epizodu literárního podcastu Co byste si sami (nejspíš) nepřečetli…, jenž se věnuje předčítání pozapomenuté či méně atraktivní části literární tvorby českých i světových autorů, na kterou nám tak nějak… no, nezbývá čas. A přes současnou vzdouvající se vlnu obliby audioknih myslím ani vůle riskovat náklady na oficiální audiovydání.

Věnujeme se tu v prvé řadě knihám, článkům či úvahám, jež možná někteří z nás znají podle názvu či autora, mají o nich jakýs-takýs pojem, ale uspěchaná doba nám nedává dost prostoru, abychom se jimi někdy opravdu zabývali. Jestli je to skutečně škoda, nebo jsme o nic nepřišli, to již ponechám na vkusu (jak neskromně doufám milosrdného) posluchače.

Pokud se vám podcast líbil, budu rád, když se o něm zmíníte svým bližním: ať už doma nebo na sociálních sítích. Třeba se najde ještě někdo další, kdo je zvědavý na něco méně obvyklého. Nebo komu čtení z jakéhokoli důvodu moc nejde a rád si poslechne cosi, co by si jinak (a to ještě kdoví jestli) mohl pustit pouze s pomocí jinak báječného vynálezu strojového čtení. Vaše názory, rady či doporučení témat k dalším epizodám si moc rád poslechnu: dejte mi vědět v komentářích na stránce cobystesisaminejspisneprecetli.blogspot.com.

Přeji dobrý den či dobou noc a těším se, dá-li pámbu, že se sejdeme u další epizody!

---

Tento podcast je čistě rekreační zájmový a neziskový projekt se snahou přinést do našich životů o malinko více literatury. Mimo jiné s důrazem na díla, u nichž lze rozumně předpokládat neexistenci autorských práv. Pokud čirou náhodou zjistíte, že jste tu snad byli na svých právech zkráceni, tak mě prosím nedávejte hned k soudu - nejprve mi dejte normálně vědět, a já se pokusím vše vyřešit pomocí upřímné omluvy, doprovázené v rámci mých schopností zářivým úsměvem! :o)